Rodinné konstelace. Již jste o nich slyšeli? Jistě ano! Pokud vím, téměř každý si je chválí, ať je u kteréhokoli lektora, prakticky všichni vnímají magickou sílu postavení si své situace, svého životního příběhu z cizích spolúčastníků kursu. Ale víte, jak skutečně probíhají? Připravil jsem pro vás malou ukázku z knihy samotného "vynálezce" této metody, Berta Hellingera (na snímku dole). Pokud jste RK zatím nezažili, jistě se běžte podívat a hlavně si svoji RK postavit! Je až šokující, jak např. vnuci a vnučky pomáhají nést karmu svým prarodičům, jak výrazně jsou jejich životními poutěmi ovlivněni.

 

Zřejmě nikdy nezapomenu na své druhé RK, kdy jsem "hrál" tatínka jedné ze studentek Anossu (říkejme jí třeba Monika). Jakmile jsem do konstelace vstoupil, pocítil jsem náhlý nezájem o svou rodinu, manželku i děti, totální apatii. Nejraději bych si stoupl co nejdále od nich, otočen zády, zajímavé však bylo, že jsem po očku stále sledoval dceru Moniku. Jako by jedině ona byla tím, na čem mi na světě záleží. Řešilo se to, že Monika byla na tatínka tak trochu naštvaná, že nefunguje tak, jak by si děti přály. V momentě, kdy lektor postavil do RK ještě postavu "smrti", výrazně se mi ulevilo. Nejraději bych si stoupl vedle ní, objal ji... netušil jsem, jakou radost může někomu udělat smrt. :) Rodina se mezitím sjednotila a snažila se mne přetáhnout na svoji stranu. To se jí nakonec i podařilo, skončili jsme v hromadném objetí. Myslím, že Monika svému tátovi právě v té chvíli odpustila, možná všichni odpustili všem...

 

To bylo v neděli odpoledne. Večer seminář ANossu skončil a všichni se rozjeli domů. Za několik desítek minut mi přišla od Moniky, které jsem "hrál" v konstelaci tátu, esemeska: Jirka, tata odpoledne ve stodole spachal sebevrazdu.

 

V první chvíli mne zachvátil šok. Proboha! Samozřejmě, že naskočil pocit, že jsem onu smrt spoluzavinil já. Pokud bych pil alkohol, byla by to chvíle jít se někam opít a zapomenout. Ale... pouštěl jsem si to opakovaně v hlavě, probíral s kolegyní lektorkou a zjistil, že možná ono odpuštění Moniky bylo jediné, na co zde ještě na Zemi ona dobrá duše čekala. Pevně doufám, že nyní již někde užívá zaslouženého odpočinku.

 

Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Chvála jim!

 

(zdroj: osud.cz)